Černobyl – „Neviditelný zabiják“ – rok poté

Je tomu přesně rok a půl od chvíle, co jsem sepsal můj první článek o radiační havárii na jaderné elektrárně V. I. Lenina nedaleko města Pripjati, která se do historie zapsala spíše pod jménem – ČERNOBYL.

Po této době nadešel čas, abych celý článek zrevidoval, jelikož jsem v něm nalezl mnoho nepřesností, které si zasluhují opravu. Společně se zjišťováním nových faktů, jsem i poměrně změnil názor na průběh a možné viníky celé této havárie, která poznamenala celý svět. Pokusím se tedy o revizi celého článku tak, jak dovolí mé nové znalosti a snad i um, se kterým pro Vás tyto články píšu.

Je pátek 25. dubna 1986 a vidina závěru pracovního týdne s blížícím se víkendem je velice lákavá. Zejména pak pro mladé operátory čtvrtého reaktorového bloku jedné z nejmodernějších jaderných elektráren v Sovětském svazu a snad i na celém světě. Tento pátek, mimochodem jako každý jiný, převzala ranní směna pracoviště v osm hodin ráno. Již dlouho dopředu visel na plánovací tabuli harmonogram testů, které bylo nutno splnit. Mezi nimi byl test, bez kterého je takřka nemyslitelné zprovoznit hlavní výrobní blok. O jaký test se vlastně jednalo?

V případě působení vnějších vlivů, jak přírodních, tak i umělých, je možné, že se celý komplex jaderné elektrárny ocitne bez elektrické energie, kterou ke své činnosti a bezpečnému odstavení nutně potřebuje. Pro takovéto případy je každá elektrárna vybavena nouzovými agregáty a zdroji elektrické energie, které dokáží vyrobit dostatek energie nutné právě pro odstavení a bezpečné dochlazení paliva v aktivní zóně. Háček nastává v čase, který tyto nouzové zdroje potřebují ke svému startu a dosažení dostatečného výkonu. Zatímco dnešní jaderné elektrárny operují s jednotkami sekund, Černobylská elektrárna potřebovala čtyřicet sekund času. Doba pro někoho zanedbatelná, pro štěpnou reakci doba dostačující k začátku tavení paliva.

Celý test spočíval v postupném snižování výkonu reaktoru a následném odstavení turbíny generátoru a odpojení od přenosové sítě elektrické energie. Od tohoto momentu měl být změřen výkon „dotáčející se“ turbíny, zda-li je dostatečný pro udržení bezpečnostních spotřebičů v provozu právě po dobu čtyřiceti sekund. Jinými slovy by se dalo říci, že se snažíme zjistit, kolik nám vyrobí generátor elektrické energie díky setrvačnosti.

Zde by nás mohla napadnout první otázka. Proč nebyl tento test proveden před zahájením provozu čtvrtého bloku? Odpověď je velmi prostá. Čtvrtý reaktorový blok byl uveden do provozu začátkem roku 1983. A bohužel vedení celé elektrárny s vidinou vysokých prémií, za včasné uvedení do chodu, zfalšovalo některé protokoly o bezpečnostních zkouškách. Pokud by veškeré testy proběhly dle regulí, byl by čtvrtý blok spuštěn nejdříve v pulce roku 1984, což by znamenalo ekonomickou ztrátu několika MILIARD rublů. Takto si vedení přišlo na několik TISÍC rublů k výplatě navíc. Budiž. Se slovy: „Ty testy uděláme časem,“ byl čtvrtý blok spuštěný.

Navracíme se opět k ranní směně dne 25. dubna 1986.

Celý test je naplánován po obědě, kdy se očekává pokles požadavku vysokého výkonu v elektrizační síti. Nastává hodina H. Obsluha se chystá započnout s testem. Jako první věc odstaví bezpečnostní systém, který by nedovolil provést samotný test. Začne pomalu se snižováním výkonu reaktoru. Zde nastává první z náhod, která předznamená průběh událostí, které proběhnou za dvanáct hodin. Z centrály pro dohled nad elektrizační soustavou přijde příkaz ukončit test, jelikož Kyjevské továrny plní nadplán, kvůli nadcházejícímu svátku práce dne 1. května. Operátoři tedy ukončí test s tím, že ho provede následující směna. Ochranný systém však zůstane odstaven. Odpolední směna přebírá pracoviště v šestnáct hodin, ale ani jim není test povolen, vše se tedy přenese na noční směnu, která však nebyla dostatečně proškolena pro provedení tohoto testu. Hodinu před půlnocí se do elektrárny dostavují operátoři Alexander Akimov a Leonid Toptunov. Oba operátoři jsou zcela proškoleni. Školení však probíhalo zcela v duchu poplatném době. Operátorům bylo vštěpováno, že sovětské reaktory jsou zcela bezpečné a nic se nemůže stát. Zároveň nebyli nijak seznámeni o škodlivosti radiace na lidský organismus. Hlavní slovo bude mít tuto směnu inženýr Anatolij Djatlov. Djatlov byl velmi ambiciózní člověk, který měl být v rámci následujícího povyšovacího kolečka přeřazen do vedení celé elektrárny. Bylo pro něj velmi příjemné zjištění, že právě on bude moci provést tento test a tím se přiblížit k vysněné pozici.

Přesně o půlnoci převezme moc na reaktorem RBMK-1000 směna pod vedením Djatlova. Nikdo se jim neobtěžoval říci, jaké kroky již byli podniknuty, a tak celá směna začíná takřka „naslepo.“ Djatlov dává pokyn, ke snížení výkonu reaktoru. Z nominálního výkonu 900 Megawatt mají postupně klesnout na hladinu 700 a pak 400 MW, které jsou vhodné pro započetí celého testu. Zde je důležité zmínit jeden fakt. Celý test neplánoval nikdo z řízení reaktoru, ale vedoucí směny elektrikářů-strojníků, kteří měli turbínu na starost.

Akimov postupně zasunuje grafitové tyče do aktivní zóny reaktoru. Pokles neutronů, které se podílí na štěpné reakci způsobí pokles výkonu reaktoru, z čehož vyplývá prudké snížení tvorby páry v parogenerátorech. Pára je důležitá pro pohon turbíny. Na dozorně se rozbliká signalizace o nedostatku páry v separátorech, které oddělují vodu od páry. Bohužel nikdo nevěděl, že reaktory typu RBMK mají tu špatnou vlastnost, že s rostoucí teplotou dochází ke snížení štěpné reakce a naopak. Tak dojde k dalšímu kroku, který povede k samotné havárii. Operátor čerpadel usoudí, že v reaktoru je málo vody, proto nemůže vznikat dost páry, a proto zvýší přívod chladiva do aktivní zóny. Současně však klesne výkon reaktoru na kritických 30 MW v důsledku zasouvání regulačních tyčí. Hodiny ukazují třicet minut po půlnoci.

V tento moment se do situace vmíchá inženýr Djatlov. Přikazuje okamžitě vysunout regulační tyče a zvýšit výkon, než dojde k úplnému „vyhasnutí“ reaktoru. Akimov odporuje, že je nyní už jen jedna možnost – odstavit reaktor. Ano, tato možnost by uchránila svět od jedné z nejrozsáhlejších havárií. Djatlovova ambicióznost však tuto možnost zavrhne. Začne vyhrožovat, že Akimova nechá vyhodit, jestli nebude pokračovat v testu. Pro mladého operátora, otce od rodiny a čerstvého majitele bytu v moderním městě Pripjati, je zcela nemyslitelné, aby riskoval ztrátu „sovětského snu“, čímž by ohrozil celou svou rodinu, raději pokračuje mlčky v plnění příkazů.

Začne vytahovat regulační tyče, čímž začne zvedat výkon reaktoru. Bohužel v tento moment se do aktivní zóny valí také veliké množství chladnější vody, která také zvyšuje výkon. Z minimálního počtu 16ti regulačních tyčí, které ještě dokážou řídit štěpnou reakci jich v aktivní zóně zůstane jen 6. Výkon bleskově vyskočí na 200 MW a postupně roste. Djatlov je spokojený a opět se uklidní. Na dozorně nastane klid. Kdyby bylo v provozu bezpečnostní zařízení, klid by nikdy nenastal. Právě teď se začala v reaktoru odpočítávat doba, během které vznikne mnohonásobně více neutronů, než na které byl kdy konstruován.

Djatlov přikazuje k dosažení úrovně 400 MW, které jsou předepsané k provedení testu. Těchto hodnot dosáhnou přibližně v jednu hodinu a dvacet minut po půlnoci.

01:24:00 výkon se právě skokově zvýšil na 600 MW a během následujících několika vteřin na 900 MW. Tuto změnu měly na svědomí právě zpožděné neutrony, které vznikají během štěpení jaderného paliva. Signalizace varuje před vysokým výkonem. Akimov instinktivně přiskočí k tlačítku nouzového zastavení reaktoru. Ono pověstné tlačítko AZ-5 je stisknuto v 01:24:40. V tento moment dojde k pádu regulačních tyčí do aktivní zóny a veškerá štěpná reakce je okamžitě regulována do úplného zastavení. Za normální situace ano. Ale normální situace už neexistuje téměř třicet minut. Aktivní zóna byla zahřáta na nejvyšší přípustnou mez a konce regulačních tyčí díky vysoké teplotě a roztažnosti nedokázaly plně zapadnout do vodících kanálů. Djatlov Vybuchne vztekem, že mu neschopná obsluha znemožnila experiment. Nádoba reaktoru ho následuje za deset sekund. V 01:24:50 exploze ničí reaktor a samotné víko o hmotnosti 1 000 tun je vymrštěno skrze strop reaktorovny a spadne zpět do aktivní zóny. Do ovzduší je vymrštěn radioaktivní grafit a několik tun jaderného paliva. Na dozorně zavládne panika.

Co nyní? Na vše je už pozdě. 26. 4. 1986 dojde díky souhře mnoha náhod v kombinaci s lidským faktorem k největší jaderné havárii.

Co vlastně explodovalo?
Reaktory RBMK nebyly tlakovými reaktory. Jednalo se prakticky o hrnec s pokličkou, ve kterém probíhala štěpná reakce. Vysoká teplota, která vznikla během štěpení měla za následek tavení paliva a hydrolýzu chladiva na základní činitele. Vodík a Kyslík. Promísení vodíku se vzdušným kyslíkem mělo za následek onu explozi. Meze výbušnosti vodíku jsou jedny z největších. Stačí pouhá 4% vodíku v objemu se vzdušným kyslíkem a dojde k explozi.

První varování dostává hasičská jednotka určená pro zásah v areálu elektrárny. Dispečerka obdržela hlášení o požáru střechy mezi bloky 3 a 4. Původní plán projektu počítal s použitím nehořlavých materiálů, ty ale v Sovětském svazu nebyly tak snadno k dostání. Tak střecha byla plně hořlavá. Hasiči bojovali nejen s ohněm, ale především se zářením, které přesahovalo všechny představitelné hodnoty. Pro lidskou tkáň v trupu je nebezpečná dávka o hodnotách 3–5 Greyů. (Grey je jednotka pro energii, která je vyzářena z materiálu, této jednotce odpovídá jednotka Sievert, která představuje energii 1 joulu na 1 kilogram hmotnosti lidské tkáně). V tento moment se na místě události potýkají hasiči s dávkou přibližně 50 Greyů.

Během hašení mnoho hasičů omdlévá a umírá na místě zásahu. To že umírají z následku radiace nikoho nenapadá. Vždyť přeci hasí jen hořící střechu.

Následující ráno jsou dozimetristi vysláni k monitorování okolí. Jejích Geiger-Müllerovy počítače jim ukazují hodnotu 0.03 Greye. Proto zavládne falešný pocit bezpečí. Je jen pár lidí, kteří upozorňují na limitní hranici měřáků. Ty nikdy nemohly více jak 0,03 Greye naměřit, jejich ukazatel by totiž musel opustit samotný počítač. Teprve až příjezd armádních dozimetristů určí správnou hodnotu v okolí. 30 Greyů.

36 hodin po havárii je rozhodnuto evakuovat deseti tisícové město Pripjať. Samotná evakuace pak trvá pouhé 3 hodiny. V tomto časovém období došlo k navázání radioaktivního jódu na štítné žlázy všech obyvatel Pripjati, jelikož jim nebyl včas podán neaktivní jód. K podání neaktivního jódu došlo téměř po dvou dnech. Celková dávka podaného jódu byla daleko více nebezpečnější, než samotný radioaktivní jód.

Jak zabránit šíření havárie?
Jako vrchní koordinátor pro likvidační práce byl povolán jaderný fyzik Valerij Legasov. Právě na něm spočívalo břímě „počítání životů.“ Co si pod tímto pojmem představit? Nic horšího, než určit, kolik lidí se ještě vyplatí obětovat, pro zastavení rozvoje havárie.

Prvotním úkolem bylo zabránit protavení se paliva do spodních vod pod elektrárnou. K tomuto úkolu bylo třeba dobrovolníků, kteří by se ponořili do zásobníků vody a zjistili, zda-li k protavení již nedošlo. Při této průzkumné činnosti zahynuli dva vojenští potápěči, kteří svůj úkol splnili, avšak za cenu nejvyšší. Současně posádky vrtulníků shazují do otevřeného reaktoru tuny písku, bóru a dolomitu, aby zastavily šíření radiace.

Po zklidnění radiační situace následovalo odstranění trosek, které byly rozesety všude po okolí elektrárny. K tomuto úkolu byli vyškoleni „bio-roboti“. Vojáci s minimální radiační ochranou, kteří shazovali suť do bývalé reaktorovny. Celková doba, po kterou směl jeden voják pracovat byla 3 minuty. Likvidační práce trvaly až do 5. května. Nakonec se rozhodlo postavit nad 4. blokem železobetonový sarkofág, který zde byl až do roku 2016, než byl nahrazen novou ochranou schránkou – Archou (obloukem).

Samotná havárie si vyžádala 33 obětí na životech, ale obětí bude stále přibývat v důsledku možných rakovinotvorných onemocnění, v důsledku stochastických účinků záření. Ruská Federace dala v roce 2017 prohlášení, že by měla daleko větší finanční zisk, kdyby Černobyl nikdy nepostavila. Hodnota havárie a následných opatření se do dnešních dob dávno vyšplhala přes číslo 80 000 000 00­0 000 USD

Černobylské Césium 137 je dodnes měřitelné v životním prostředí. Následky utajování slabin mohou vést ke katastrofám, zvláště pak pokud se týkají jaderné energetiky.

„Jako bonus si dovolujeme přidat fotografie od Michala Vosky ze samotného města Pripjati, které si právem zaslouží označení: Město duchů.“

(Autor: Daniel Sviták)
(Foto: Michal Voska)


VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)