Cizinci 2

Po nástupu Hitlera k moci roku 1933 začalo fašistické a nacionalistické hnutí značně sílit. Jinak tomu nebylo ani v novém Československu. Pohraniční oblasti byly velmi silně osídleny Němci a Český národ jim nebyl dvakrát po chuti. Neustálé roztržky, šarvátky a provokace dávaly vzniknout nenávisti, mezi oběma národy, která se postupně prohlubovala. Stejná nenávist se rodila i v srdci mladého Adolfa Vodičky. Libočanského rodáka, který byl vychováván k vlastenectví a sokolským tradicím. Posléze ho nadchla myšlenka nově vzniklé KSČ, kde především sympatizoval s ideály sociální politiky. Vstoupil do Svazu mladých, kde se aktivně účastnil střeleckých soutěžích.

Neustále eskalující roztržky mezi Čechy a Němci jej přivedly k závěru, že s fašismem se vyjednávat nedá, proto se rozhodl nastoupit službu v Československé armádě. Avšak pro nedostatečný vzrůst a celkovou tělesnou slabost nebyl odveden. V tuto dobu již do Československa pronikaly zprávy o dění ve Španělsku. Když mu odvod do Československé armády nevyšel ani na třetí pokus, rozhodl se zapsat do dobrovolnických Interbrigád. Toto rozhodnutí bylo sice ilegální, jelikož zákony nedovolovaly službu v cizí armádě, ale zde mě nechtěli a ve Španělsku budu určitě něco platný. Byl jsem sportovec a dobrý střelec, takže předpoklady pro vojenskou službu jsem splňoval. Instrukce, jak a kde opustit republiku jsem získal v Praze na sekretariátu KSČ. První pokus nevyšel, jelikož mě odhalil známý výpravčí v Chebu. Druhý pokus, který jsem podnikl o měsíc později již vyšel. Přes Český Krumlov do Vídně. Pak Basilej. V Basileji jsem se dostal na shromaždiště, kde již čekalo na dva tisíce dobrovolníků pro Španělsko. Cesta pokračovala dále. Projížděli jsme, popřípadě nocovali ve městech: Curych, Paříž, Perpignan. Všude nás lidé vítali se slovy: „Salut, Viva España!“ Byla to úžasná atmosféra, dobrodružná a v jistém smyslu i romantická. Na naší poslední zastávce v Perpignanu jsme byli rozděleni do menších skupin, ve kterých jsme měli překročit Pyreneje. Celý přechod trval asi patnáct hodin a pro některé byl hotovou očistou, jelikož jejich těla nezvládala vyšší nadmořskou výšku. Já byl naštěstí v dobré kondici.

Španělé nás uvítali tak srdečně, že jsme měli pocit, jako by válka byla již vyhraná.

Prví setkání s vojáky republikánského Španělska proběhlo v pevnosti Figueras. Zde nás naložili na nákladní automobily a přepravily do Gerony. I tady nás vítaly davy lidí. Z náklaďáků jsme přestoupili na vlak a další zastávkou byla Valencie. Ve Valencii už bylo shromážděno velké uskupení dobrovolníků, a tak jsem začal vyhledávat nějaké krajany. Jednoho jsem potkal. Divil se, že se ve čtyřiadvaceti letech ženu do takového nebezpečí. Ale myslím, že on sám věděl, co nás sem táhne. Vlak se opět chystal k odjezdu. Rozloučil jsem se a nastoupil. Poslední úsek cesty směřoval do města Albacete. Zde jsem konečně nastoupil do Interbrigády.

Prvním velkým úskalím bylo ovládnout španělštinu. Španělsko pro nás bylo v podstatě exotická země a já ovládal pouze češtinu a němčinu. A tak mě čekalo spousty učení. Přidělen jsem byl ke kulometné rotě, což byl celkem skok od pušky, se kterou jsem se učil střílet ve Svazu mladých. Ale moc dlouho jsem u této zbraně nezůstal. Učení španělštiny mi šlo jako po másle a do dvou měsíců jsem obstojně mluvil i rozuměl španělsky. Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Díky mé nové znalosti španělštiny si mě velitel vybral do funkce sekretáře roty. Z obyčejného vojáka jsem se stal výkonným rotmistrem. Více než sekretář jsem působil jako „správce“ celé roty. Měl jsem na starosti zásobování proviantem, zbraněmi, střelivem, granáty i transporty roty. Naše rota byla vtělena do republikánské divize pod Španělským velením.

Boj jsme poprvé prožili u Teruelu. Společně s polskou rotou jsme měli bránit úsek fronty u tohoto města. Boj skončil dříve, než začal. Přesila povstalců, která proti nám nastoupila byla několikanásobná a my se nezmohli na sebemenší odpor. Pozice jsme opustili a stáhli se. Po tomto prvním nasazení nás převedli do česko-balkánské divize „Checo-Balcánico“. V této divizi převládali Češi, ale bylo tu i mnoho Rumunů a Jugoslávců. Vojáků jsme měli mnoho, ale pro účinné vedení boje nám chyběly těžké zbraně. Těžká děla jsme žádná neměli, pouze lehké kanóny a těžkých kulometů byl taktéž nedostatek. Hlavní příčinou byla velká různorodost zbraní, kterými jsme byli vyzbrojeni. Britské, americké, francouzské, ruské, československé zbraně. Zásobování střelivem bylo takřka nemožné, jelikož u jedné roty se vyskytovalo až na 6 různých ráží zbraní.

V taktovém to stavu jsme byli vysláni do pohoří Aragón, kde jsme měli bránit město Caspe Alcaníz. Jenže naše výzbroj na tento úkol nestačila. Nedokázali jsme odrážet nepřátele s dostatečnou razancí a ti nás brzy začali vytlačovat z pozic.

Opět jsme se začali stahovat. Díky hornatému prostředí jsme všechny zbraně museli transportovat pomocí vlastních sil. Narazili jsme na španělské družstvo, které na nosítkách transportovalo svého raněného člena. Jednalo se o velmi mladého Španěla, který byl těžce raněný. Jedinou jeho spásou bylo jeho rychlé transportování na polní obvaziště na druhé straně Rio Ebro. Rozhodli jsme se jim pomoci. Cesta se klikatila, až jsme narazili na horskou silnici, která se táhla po úbočí Aragónu. Vzdálená střelba byla přehlušena motorem blížícího se vozidla. Zaujali jsme obranné pozice a čekali. Vozidlo, které jsme slyšeli, přijelo až k nám a zastavilo. Z něj vystoupilo šest mužů v civilních šatech a volali na nás, že jsou novináři. Přistoupili jsme k nim. Okamžitě se začali vyptávat kdo jsme a odkud jdeme. Podělili jsme se tedy s nimi o naše dobrodružství. Najednou se jeden z novinářů, byl to takový urostlý chlap, otočil ke mně a plynulou němčinou spustil: „Ti jsou Vaši?“ a posunkem ukázal na Španěly. „Ne nejsou, to jsou Španělé,“ odpověděl jsem. „A co ten zraněnej, co s ním chcete dělat?“ pokračoval ve svých otázkách. „Chceme ho odnést na druhý břeh Ebra,“ jen jsem dokončil větu, novinář se otočil k ostatním a řekl, nyní již anglicky, že berou toho raněného do vozu a dva z novinářů půjdou s námi. To se dvěma dotčeným novinářům moc nelíbilo a začali protestovat. Ten urostlý novinář se jen prudce otočil a doslova na ně zařval: „Chcete mít na svědomí smrt toho chlapce?“ Oba zkoprněli a pouze sklopili zraky. Zraněného Španěla tedy naložili a v oblaku prachu nám zmizeli z dohledu. Ptal jsem se jednoho z nešťastných novinářů, kdo to vlastně byl. Odpověď byla trochu zarážející. „On je americký spisovatel, Hemingway,“ odpověděl ještě se zlobou v hlase. Později jsme se po něm sháněli abychom mu poděkovali za toho chlapce, ale už jsme se s ním nepotkali.

Utekl další rok války a pozice republikánů byly otřesenější a otřesenější. Do toho rezoluce Společenství národů o zákazu vměšování se do Španělské občanské války. Bylo to k smíchu, jelikož Německu byly nějaké rezoluce ukradené, ale na důkaz dobré vůle stáhlo ze Španělska 5.000 mužů (z celkových 20.000), jednalo se především o raněné, týlové vojáky a vojáky, kteří nebyli až tak schopní, ale Společenství to stačilo.

Tou dobou vrcholila republikánská ofenzíva na Ebru seděli jsme na pozicích a čekali dalších rozkazů. Chlapci, se kterými jsem sdílel zákop se rozhodli, že půjdou obhlídnout situaci a mě nechali hlídat zbraně a zásobu střeliva. Po chvíli ke mně přišel kluk ze sousedního zákopu a ptal se, co že tu jsem sám. „Ale, hlídám tu zbraně a ---“ nedokončil jsem odpověď a nedaleko mě dopadl dělostřelecký granát. Tím moje působení v této ofenzívě skončilo.

Po přesunu do barcelonské nemocnice odstranili Adolfu Vodičkovi z těla 16 kusů střepin z dělostřeleckého granátu. Poté byl přesunut do nemocnice v Mataró. Do významnějších bojů se již nezapojil a koncem ledna 1939 již byl ve Francii, kde ho čekal pobyt v internačním táboře.

(Autor: Daniel Sviták)
Foto zdroj: a2larm.cz/wp-content/upload­s/ob%C4%8Dansk%C3%A1-v%C3%A1lka.jpg

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)