Když štěstí přeje odvážným

Zapíráme se jeden o druhého a očekáváme náraz našeho kluzáku na zem. Naposled když jsem se koukal na hodinky, nezbývalo moc času do půl třetí hodiny ranní. Možná poslední minuty života, blesklo mi hlavou, ale popravdě jsem nemyslel na smrt, ale na to abych dokázal své muže dovést k vítězství. Tíha mého svědomí byla veliká. Pokud neuspějeme, zemře mnoho mužů na invazní pláži.

Opakoval jsem si body úkolu, jenž byl svěřen mě a mým mužům. „Náraz!“ …. Nestačil jsem jakkoliv reagovat, pouze mé paže instinktivně ztuhly a zapřely se o muže po mé pravici a levici. Praskání dřeva a trhání plátna podtrhovalo obraz zkázy. Praskání a najednou ticho. Mírné zaúpění mužů v mém kluzáku a tiché nadávky. „Ven, ven, ven! … Připravte se k boji! … Obranné pozice! … Kulomet, doprava!“ mnoho polohlasných rozkazů protínalo noční ticho. „Velitelé družstev ke mně!“ vydal jsem první rozkaz. Vedu do boje pětatřicet důstojníků a na sedm set mužů. Z pohledu nezasvěceného se jedná o vskutku impozantní sílu, já jako voják vím, že velím jen pětatřiceti mužům, kteří mé rozkazy, co nejpřesněji, předávají dále a já jim plně důvěřuji.

Teprve po dvaceti minutách se dozvídám pravdu, která mi vžene mráz do zad. Konečně se podívám na hodinky. Lehký měsíční svit mi osvítí ciferník a já vidím, že chybí deset minut do třetí hodiny. Z sedmi set mužů, díky kterým měl být můj úkol splnitelný, jich mám pouhých sto padesát. Každá z pěti rot klesla početně na třicet mužů. „Má vůbec cenu cokoliv podniknout?“ nechtěl jsem na sobě dát cokoliv znát, ale jisté pochybnosti jsem měl. Místo bezzákluzových kanónů, jeepů, výbušnin a demoličních expertů, jsem měl k dispozici pouze jeden kulomet Bren-gun a pár kusů náloží typu Bangalore.

Spoléhal jsem na další výhodu. Přesně ve tři hodiny, měly těžké bombardéry Avro Lancaster zasáhnout náš cíl a způsobit těžké ztráty v řadách nepřítele. Ta se však nekonala. Bombardéry se přehnaly, ale veškerý svůj náklad shodily na vesnici Gonneville. Později jsem se dozvěděl, že v této vesnici se soustředili muži z mé jednotky, kteří byli vysazeni jižněji od přistávací zóny. Jedna smůla za druhou.

První záblesk štěstí jsem pocítil v moment, když se mnou navázala kontakt jednotka našich průzkumníků, kteří bez speciálního vybavení vyčistili tři pruhy minovým polem a přestřihali ostnaté dráty. Možná trochu naděje se mi vyskytlo v mé mysli. Další z překvapením, které jsme měli v rukávu, byl výsadek tří družstev přímo v cíli mise, kterým bylo postavení německé dělostřelecké baterie dislokované u Merville. První kluzák nepřekonal ani kanál a vrátil se zpět do Anglie, druhý kluzák minul přistávací zónu a přistál u rozbombardovaného Gonnevillu a třetí letěl tak nízko, že byl rozstřílen protiletadlovými 20 mm kanóny. Několik mužů, kteří přežili zřícení bylo napadeno německou hlídkou. Tento smutný fakt však vytvořil neuvěřitelnou výhodu. Urputnost našich mužů v boji odrazila útoky německé hlídky a přitáhla tak pozornost posádky baterie, která ztratila v pozornosti.

Potichu jsme se přiblížili k postavení baterie a za použití táhlých náloží odpálili drátěné zátarasy. Peklo bitevní vřavy nás zasáhlo dokonale. Trasovací střely nám létaly nad hlavou. Náš jediný kulomet nás podporoval jak jen mohl. Muži bojovali a padali ranění i mrtví. Já osobně měl štěstí a dostal se pod nepřátelskou palbou až k první kasematě. Společně se mnou zde byli další muži. Seskupili jsme se. „Granát!“ … výbuch… střelba… „Jdi, jdi, jdi!“ vše jako na cvičení, vtrhli jsme do prvního bunkru, němečtí dělostřelci ochromeni výbuchem byli rychle postříleni. Všude dým a zápach spáleniny. Kanóny, které jsme měli zlikvidovat nebyly žádné supermoderní zbraně. Prvoválečné kanóny československé výroby, tehdy Rakousko-Uherské ze Škodových závodů. Speciální výbušniny jsme neměli, tak jsme museli improvizovat. Pomocí ručních granátů jsme zničili ovládací prvky děl a postupovali jsme k další kasematě. Opět boj, střelba, výbuchy, zranění a smrt. Celé dobývání trvalo třicet minut a stála nás 65 mrtvých mužů a na 30 raněných. Ze 150 mužů nás zbylo bojeschopných jen 55. Dal jsem pokyn k vypálení signální světlice, která měla oznámit bitevní lodi HMS Arethusa splnění úkolu. Avšak skrz vysílačku jsem nedostal žádné potvrzení o přijetí signálu, tak jsem raději vydal rozkaz ke stažení z prostoru baterie zpět k přistávací ploše. HMS Arethusa palbu nezahájila. Společně s námi šlo i dvaadvacet německých zajatců.

Teprve až ráno jsme zjistili, že Němci byli doposud v prostoru baterie a zpět zaujali své pozice. S pomocí příchozích posil v podobě 3. praporu Commandos a podpurné palby z HMS Arethusa jsme baterii opětovně dobyli a mise mohla být prohlášena za úspěšnou, avšak zcela předčasně. Baterie ještě několikrát změnila své majitele a za těžkých ztrát z řad Commandos byla definitivně dobyta až 17. srpna. Těchto bojů jsme se však už neúčastnili.

Z mužů 9. praporu 3. výsadkové brigády plukovníka Terrence Otwaye jich přežilo Den D jen velmi málo. Následné boje proti elitní 21. pancéřové divizi SS si vyžádaly vysoké ztráty. Sám plukovník Otway byl 19. července vážně raněn a po hospitalizaci v Cardiffu byl shledán neschopným další služby pro svá zranění.

Plukovník Terence Otway zemřel 23. července 2006

(Autor: Daniel Sviták)

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)