Osudová náhoda

Je nás patnáct, co se mačkáme v ne zrovna vyhřátém transportním letadle typu Li-2. Výcvik, kterým naše skupina prošla na polském území nebyl ani tak náročný, s porovnáním akcí, kterými jsme již prošli. Je nás tu patnáct, ale ne všichni se známe tak dobře. Nezbývá mi jen doufat, že nikdo z nás nepatří mezi nastrčené konfidenty, i když teď, kdy je už konec války na spadnutí to nepředpokládám.

Polsko, letiště nedaleko Krosna – 25. 3. 1945

Ačkoliv nám před čtyřmi dny začalo jaro, nedá se hovořit, že by bylo nějak teplo. Byl jsem přidělen ke čtrnáctičlennému výsadkovému družstvu, které mělo působit na území českomoravské vrchoviny v mých rodných Čechách. Jako poručík československé armády v SSSR jsem měl působit jako styčný důstojník mezi partyzány na území Čech a sovětskými vojáky, kteří měli rozšířit řady partyzánského uskupení „Za Prahu“. Jako patnáctý člen jsem rozšířil řady oddílu. Bylo nás třináct mužů a dvě ženy. Průzkumnice a radistka.

Kolem desáté hodiny večerní jsme se vznesli a uprostřed noci jsme měli seskočit mezi lesy u města Kamenice nad Lipou. Oblast ideální pro partyzánský způsob boje, díky rozsáhlým lesům, které vedou takřka mezi Pelhřimovem až Jindřichovým Hradcem. Let probíhal naprosto v klidu. Žádný noční stíhač, ani FLAK nás neobtěžoval. A my se v klidu mohli na padácích snést nad místem určení. Zde nastalo po přistání první prozření. Jak se dalo předpokládat, náš výsadek byl mylně shozen přibližně padesát kilometrů od místa určení. Takže místo Kamenicka, jsme se nacházeli kousek od Ledče nad Sázavou. Nedalo se nic dělat a už vůbec ne na nic čekat. Velitel oddílu Ivanov vydal příkaz k rozdělení do tří skupin a nočními pochody se dostat do místa určení.

Naštěstí jsme s sebou měli dostatek potravin i pitné vody, o kterou nebyla v českých lesích nouze. Usilovnými pochody, které probíhali pouze v noci jsme třetího dubna dorazili na místo určení. Jako zázrakem jsme se zde setkaly všechny tři skupiny. Setkání to bylo radostné, ale teprve teď nás čekala naše práce. Seskupování jednotlivých partyzánských bojůvek a jejich příprava k odzbrojování německých oddílů, ke kterému mělo na konci války dojít. Průzkumníci se činili a během měsíce dubna shromáždili dostatek informací o německých posádkách v okolních městech a vesnicích. Náš hlavní štáb byl dislokován v lesích nedaleko Starého Bozděchova.

Konec války se blížil a části našeho oddílu se účastnily odzbrojování německých posádek v Novém Etynku (dnes Nová Včelnice), Jarošově n. Nežárkou, Obratani, Bozděchově a Šimpachu. Jádro našeho oddílu se rozhodlo odzbrojit německou posádku, která se usídlila v obci Mnich. Posádka zde čítala na sto padesát Němců. Díky práci našich průzkumníků bylo zjištěno, že německé velitelství se nacházelo v domě č. 23 (u Čamrů). Mnich se stal velmi důležitou spojnicí, jelikož již od začátku dubna zde vedla hlavní ústupová trasa německých vojáků.

Nastala noc z 5. na 6. května. Partyzáni oddílu „Za Prahu“ provádějí zatarasení silnice ve směru Mnich – Černovice, odkud se předpokládal možný příjezd německých ustupujících kolon. Ještě za dne došlo k domluvě s místními obyvateli a starostou F. Čábelkou o poskytnutí pomoci oddílu. Starosta věděl moc dobře, co vše se může stát, a tak rozdělil místní muže do dvou skupin, První se odebrala k zátarasu na silnici a druhá měla pomoci odzbrojit Němce. K večeru začalo vyjednávání s Německým velitelem. Z počátku byla situace velmi vyhrocená, ale díky přesvědčivosti našeho velitele došlo k dohodě, že Němci zanechají na místě všechny těžké i lehké zbraně a z obce odejdou bez jakéhokoliv ohrožení ze stran partyzánů. Odzbrojování započalo v devět hodin večer. Vše probíhalo jako po drátkách, snad jen déšť kazil onu „idylickou“ partyzánskou noc. Pohltil nás pocit euforie z úspěchu. Vše ale bylo velmi předčasné. Kolem půlnoci nás z euforie vytrhlo dunění motorů a světla blížící se kolony ze směru od Kamenice nad Lipou. Tato kolona původně směřovala na Černovice, ale posléze z obav o bezpečný průjezd změnila u obce Bohdalín směr na Mnich. Bohužel jakmile kolona vjela do obce Mnich, ocitla se na křižovatce, ve které se nacházel i dům č. 23, ve kterém v tento okamžik byla většina mužů z oddílu „Za Prahu“. Nastala přestřelka. Střelba a výbuchy proměnili deštivou noc v dokonalé peklo.

Rodiny s dětmi, které bydlely v nejbližším vyběhli do předem vybudovaných úkrytů na kraji obce. Bosé děti klopýtaly v rozbahněném terénu. Ticho, které panovalo bylo úděsné. Němečtí vojáci, kteří se skrývali v jednotlivých budovách pouze poradili místním obyvatelům, kteří zůstali, aby nerozsvěceli a byli naprosto ticho. Jednalo se především o vojáky rakouské národnosti, kteří již sami měli války až po krk. Celý souboj byl sveden mezi partyzány a jednotkou SS, která se zde objevila pouhou náhodou.

Partyzáni, kteří se bránili v domě č. 23 byli v početní nevýhodě. Němci zaútočili s veškerou vervou. Útočný oddíl wehrmachtu se probojoval téměř k domu a vhodil oknem dovnitř granát. Exploze! Výbuch a střepinový účinek si vyžádal první oběti. Starosta F. Čábelka se hroutí k zemi a je mrtev, stejný osud potká i Jurije Basova a Eduarda Emra. Všichni tři nalezli smrt v domě č. 23. Štěpán Sviták je výbuchem pouze omráčen. Ostatním obráncům dochází bezvýchodnost situace a snaží se uniknout z domu. Dávka ze samopalu Špagin posílá k zemi několik německých vojáků, kteří se nacházejí v bezprostřední blízkosti domu. Krycí palba z oken domu zahání Němce do krytu a poskytuje tak obráncům šanci k útěku. Ti bez váhání vybíhají z domu hlavním vchodem a branou, která vede na dvůr objektu. Ze střešního okna se pokouší krýt ústup Stanislav Valenta. Němci jsou však potlačeni pouze na krátkou chvíli a palba z jejich strany opět nabere vzápětí na intenzitě. Josef Lehký a Jan Semotán jsou zasaženi střelbou a umírají ještě ve dvoře domu. Na prahu vchodových dveří nalezne smrt Josef Petrů. Přes Jeho tělo přeskakují Ivan Krilatov a Alois Kubů. Krilatov umírá před domem, Kubů se povede doběhnou přibližně patnáct metrů a skrýt se v přikopu u cesty. Ze vrat se pokouší o útěk i František Skořepa a Miloslav Svoboda. Svoboda je zasažen ještě ve vratech, zatímco Skořepovi se podaří dosáhnout taktéž příkopu.

Stanislav Valenta se nyní pokouší dostat z podkroví a skrze stodolu se chystá uniknout pryč. Bohužel jeho útěk překazí pád, při kterém se zraní tak vážně, že není schopen dalšího pohybu. Nerovný souboj nyní svádí Kubů a Skořepa. Snaží se krýt únik zbylých partyzánů, kterým se útěk z domu zdařil. Jakmile se mihne postava posledního šťastlivce, rozhodne se Alois Kubů taktéž utéci. Skořepa ho kryje palbou. Podaří se mu utéci sotva deset metrů, když je zasažen a smrt nalézá nedaleko sochy Jana Nepomuckého. Ve stejnou chvíli umírá i Skořepa, když jej zaměří německý kulomet. Střelba pomalu utichá. Jelikož Němci neznají dobře místní terén, nezahajují pronásledování přeživších.

Po několika minutách ticha a přesvědčení se o konci bojů, Němci vstupují do domu č. 23, který se proměnil v dům hrůzy. Před domem a v něm se nachází deset mrtvých, či raněných „partyzánů.“ Všude krev a stopy po střelách. Na druhou stranu i křižovatka je pokryta těly mrtvých Němců. A málo jich není.

Při prohledávání celé usedlosti Němci ve stodole nachází těžce zraněného Stanislava Valentu, kterého bez milosti dostřelí. Štěpán Sviták, který byl z počátku považován za mrtvého je zajat a odveden na náves. Při průchodu kolem těl svých spolubojovníků se v něm všechno zlomí a nad ránem se pokusí o útěk. U hřbitovní zdi nalezne svou smrt i on, když ho střela zasáhne do zad. Na hodinách zvonice je právě sedm hodin ráno. Obyvatelé obce nad ránem opouštějí své domovy, jelikož mají obavy z německé odvety. Ta se nekoná. Pouze František Dolejš byl ráno přinucen na svém povozu odvést těla padlých Němců. Po 6 ti kilometrech mu vypřáhnou jednoho koně a pošlou ho s ním zpět do Mnichu. Díky jeho svědectví víme, že Němci měli 42 padlých vojáků. 9. května přichází do obce Mnich Rudá armáda. Německé bojůvky se v okolí Mnichu potulují až do 18. května. Do tohoto data stihnou zastřelit ještě další dva obyvatelé Mnichu.

Těla padlých „partyzánů“ byla uložena do společného hrobu nad obcí Mnich. 18. května 1947 zde Jan Masaryk slavnostně odhalil památník „Slovanského bratrství.“ Autorem tohoto památníku byl Jan Přerovský. Zobrazuje Umírajícího partyzána se státní vlajkou, kterého podpírá Československý a Sovětský voják. Po stranách památníku je vytesáno 1 842 jmen mužů a žen, kteří zemřeli v kraji během německé okupace. Před samotným památníkem je stále dochovaný společný hrob.

Dodnes je veden jako kulturní památka.

(Autor: Daniel Sviták)
Foto zdroj: pelhrimovsky.de­nik.cz/galeri­e/jak-se-zilo-v-obci-mnich.html?pho­to=1&back=120311637–1209–27

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)