Pešmergové, bojovníci nebojící se smrti

Když jsem se bojovnice z řad pešmergů zeptal, zda-li se nebojí smrti, jenom se zasmála. „Vždyť jsem pešmerga,“ odvětila. Nemusela více dodávat.

Kurdské ozbrojené milice působí zejména v iráckém Kurdistánu. Statisíce mužů a žen jsou neoficiální armádou. Vstup do milic je dobrovolný, službu ukončujete dobrovolně, či čestnou smrtí v boji proti nepříteli. Tím je zejména Daeš, samozvaný Islámský stát, který mírou brutality a teroru nemá v novodobé historii obdobu.

Irák, jehož součástí je značná část autonomie Kurdistánu mnozí považujeme za zaostalou zemi, myslíme si, že hlavní činností místních je pastevectví a po pádu Saddáma Husajna v roce 2003 se toho příliš nezměnilo. Naopak, změnilo se mnohé. Od roku 2011, kdy byla prakticky ukončena druhá válka v Zálivu, která měla za cíl stabilizovat oblast je země v neustálém napětí. Malé bojůvky, ale i rozsáhlejší polovojenské střety jsou nedílnou součástí každodenního života Iráčanů. Dalším nepřítelem a agresorem se stal Daeš, tedy samozvaný Islámský stát, jehož řádění a brutalitu známe z televizních obrazovek a tisku a jehož řádění stále není zcela u konce. I přes to vše jsem ovšem do Iráku, respektive Kurdistánu opakovaně létal. Když jsem kupoval letenky do Erbilu, prakticky hlavního města Kurdistánu poprvé, nevěděl jsem co mám očekávat. Přípraven jsem byl na mnohé a zažil mnohé, ale přítomnost Pešmerge mi dala naději…

Karlovy Vary v Iráku

Letištnímu taxi dávám adresu hotelu, u jehož názvu nevěřícně kroutím hlavou. Karlovy Vary. Skutečně. V převážně křesťanské části Erbilu, která se nazývá Ankawa přijíždíme k hotelu, který dává tušit spojitost s Českou republikou. Pozdrav v naší mateřštině je pro mě ve čtyři hodiny ráno úsměvný a dávno překonávám logické obavy z toho, kde se nacházím. Slovo „Vary“ má v kurdštině stejný význam, majitel hotelu k nám často cestuje a hotel využívají zahraniční delegace, novináři, ale i bláznivý turisté. Útulné prostředí narušuje hluk z ulice. Až teď si všímám další spojitosti s naší zemí. Škodovky. Prakticky druhým nejčastějším taxíkem je Oktávka. V jedné vidím poprvé milice. Pešmergové jedou zřejmě na nedalekou základnu.

Být blíž stvořiteli

První zastávkou při mých výpravách v autonomním Kurdistánu je statisícový uprchlický tábor. Druhým rokem zde žijí zejména Syřané z oblastí Kobání, kterému se přezdívá i „Kurdský Stalingrad“ díky naprosté apokalypse a zničení celé oblasti, ale nacházíme zde i Kurdy z Mosulu. Všichni zde bez rozdílu náboženského vyznání žijí pohromadě ve skromných, ale dostačujících podmínkách. Potkávám hlouček milicionářů. Pešmergové jsou vymódění, muži i ženy se veselí a užívají si chvil volna. „Jdeme slavit Nawroz, ale nezapomínáme na naše bratry a sestry na bojišti. Oslavíme to i za ně,“ říká Ismet se zdvihnutou pravačkou a s prsty symbolující vítězství. Týden předtím pochoval svého bratrance, který padl kilometr odsud. Daeš při přestřelce zabil jeho a dalších devět milicionářů, přitom bylo zabito téměř čtyřicet teroristů. Když mluví o svém bratranci dřímá v ruce tašku s vodkou. Sice u Kurdů převládají muslimové, nicméně jejich zvyky a obyčeje jsou zcela v rozporu s Koránem. Alkohol pijí zásadně v horách, kdy jsou nejblíže stvořiteli (neuslyšíte Alláhovi), při oslavách zapalují ohně okolo kterých tančí.

Uřežeme všem hlavy

Daeš deklaroval ještě před začátkem oslav, že dekapituje každého, kdo se jich účastní. Znamená to, že vyjma bojovníků na frontové linii a v horách by musel povraždit téměř všechny. Přidávám se k veselí, nálada je skvělá, i přes výhružky. Na centrálním pódiu se provolávají bojová hesla, zpívá se a recitují se básně. Za chvíli jsem upozorněn, že mohu fotit na pódiu a pod pódiem. Jsem zde trochu atrakcí, protože zde není nikdo z Evropy. Jen místní. Hlouček milicionářů mě bere za své, radují se z toho, že jsem zde a přichází nabídka v podobě přímé ukázky jejich života. Rád přijímám! Oslavy trvají několik dní, ale to už se v offroadu přesouvám do hor.

Kalašnikov a plyšák

Pešmergové zde jsou oblečeni v tradičním oděvu Kurdů, trochu to připomíná oděvy, které znám z Afghánistánu. Okolo pasu mají sumky se zásobníky, granáty, na zádech kalašnikovy. Už nejde o uhlazené maskáče, krásné nárameníky a blýskavé hodnosti. Tady jde o tvrdou přípravu a boj. Jeden z mnoha táborů, kde se usazuji tvoří zhruba dvacet milicionářů. Přítomnost čtyř žen zaznamenávám ihned po příjezdu. Jedna z nich, velitelka jménem Nahida kromě slavnostního nástupu jde chystat čaj a kávu, kterou záhy nabídne mě, ale i svým bratrům ve zbrani. Nikdo si zde nehraje na nadřazeného, všem jde o totéž. Nicméně v případě útoků, ale i výcviku hraje postavení svojí roli. Nahida bojovala rok v Kobání, vypadá jako něžná duše, neustále se usmívá a já jí v žertu označuji za expertku pro boj ve vysoké trávě, vzhledem k její výšce, ale opak je pravdou. Tato hrdá žena zažila to nejhorší, co mohla. Smrt blízkých, přátel, rodiny, spolubojovníků, poranění od šrapnelů, ale byla svědkem i zvěrstev, která se nedají publikovat. Po seznámení a nástupu jsem odveden do ženského stanu, který poslouží na pár dní jako útočiště. Zem pokrývají koberce, vše je čisté, srovnané a v rohu místnosti je kromě všudypřítomného kalašnkova i umělá růže a plyšový medvídek. Je všech, dává naději a přináší psychickou vzpruhu.

Smrti se nebojí

Když se zajímám o její minulost, jsem odkázán pouze na přítomnost a vysněnou budoucnost. Tou je svobodný Kurdistán. Nahida se přidala k bojovníkům, protože nemohla sedět nečinně doma. Historie ženských bojovnic je zde pevně zakotvena a nikdo nedělá rozdíl mezi mužem, či ženou. Každý krvácí stejně, jak se mnozí shodují. Když se zajímám o strach ze smrti, usmívá se. „Vždyť jsem pešmerge“, naráží na význam, který toto označení má. Jdoucí vstříc smrti. V jejich očích je znát naprostá jistota. Strach žádný, pouze upřímnost a odhodlání. Vypráví o jedné spolubojovnici, která v zájmu záchrany nejbližších poté, co byla zahnána do kouta a byla bez munice užila taktiku Daeš. Zaútočila vlastním tělem, na které si připevnila výbušniny. Zabila tak několik desítek teroristů a zachránila své blízké před jistou smrtí. Neuvěřitelná oběť není nijak výjimečná. Pešmergové zkrátka naplňují do puntíku význam svého označení.

Výhoda žen

Ženy jsou na bojišti obávaným protivníkem. Při útoku, ale i při příchodu na frontu vydávají zvláštní zvuk, který se dá popsat jako „tylililili“ a tím někdy končí bitvu dříve, než opravdu začne. Islamista, který by byl pokořen ženou by se nedostal do ráje, tudíž by na něj nečekala odměna v podobě dvaasedmdesáti pan. To je občas důvod úspěchu žen. Zmíněný zvuk, či provolání, jak se dozvídám, je pobouzení muže při svatbě a láká jej ke svatební noci. Už tedy chápu, co to neustále znělo na oslavě Nawrozu. Při tancích, kdy byla navozena atmosféra lásky, rodinného soužití toto často zaznívalo. Den se chýlí ke konci a vyčerpávající cesta si vybírá svojí daň. Ve stanu pomalu usínám, ale něco mě neustále tlačí do zad. Ha, nějaká milicionářka si odložila pás s granáty a zásobníky přímo pod mou deku. Pás přesouvám a uléhám ke spánku. Nemohu se srovnat s tím, že jsem v Kurdistánu, u pešmergů,viděl jsem oslavy, veselí, moderní autopark a to vše v zemi, kde zuří válka.

Fotbal a placky

Ranní vstávání je příjemné, přes zasněžené vrcholky hor svítí slunce a od nedalekých stanů cítím krásnou vůni. Když přijdu blíže zjišťuji, že se zde na ohni chystají placky, voní čerstvá káva a probouzející se příroda postupně mění tvář hor z hnědé na zelenou. Vidím i nové milicionáře, rychle se seznamujeme a k mému překvapení mi je přihrán míč. Hraje se fotbal. S kalašnikovy na zádech (co kdyby…), v kanadách, či teniskách, hrají všichni. I velitelé a velitelky. Tak trochu jiná rozcvička je běžná, veselí je nikdy nepouští. Jsem vtržen do tančící řady, nejde mi to, kroky neumím, ale to je jedno. Hlavní je legrace a zapomenutí toho, co je provází den co den. I přes bojové podmínky je všude roztažena voda. V zákopech a úkrytech okolí tábora, u stanů, na záchod, provizorní umývárnu, ale i v hadici pod střelnicí. „Voda a munice, není nic důležitějšího“ říká Jamal, řidič a odstřelovač vjedné osobě. Má pravdu, bez jídla se vydržet dá, bez vody jen pár dní.

Smutek

Po pár dnech se loučím, jako pomyslnou tečku jedu na hřbitov, kde se pohřbívají padlí pešmergové. Salem, kamarád, který mě po návštěvě tábora hostí ještě pár dní pokleká u hrobu svého bratra. Padl před rokem. I drsný chlap, který má za sebou nespočet dní v první linii pookřál a lesknou se mu oči. Usmívám se na něj, poplácávám ho po zádech a jeho „Mišooo“ mi zní jako rajská hudba. Ví dobře, že může zítra ležet vedle svého bratra. Doma má dvě děti a ženu, ale nic by mu nezabránilo v tom, aby bojoval za to, čemu věří.

Dovětek k článku

Aktuální situace je velmi smutná. Pešmerge, tedy Warrioři, pro které bylo osvobození od Daeš a dalších bastardů posláním se pouští do války z Irákem. Irácké jednotky je vytlačují z dobytých území poté, co bylo v nedávné době vyhlášeno referendum o samostatnosti Kurdistánu. Kdo ví, jestli se tento národ někdy dočká plného uznání a také jestli se vše opět neobrátí proti nim…

Autor: Michal Voska
Foto zdroj: autor


VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)