Samotáři, Stalingrad

Uběhlo již sedmdesát pět let od chvíle, kdy vlak naložený dobrovolníky dorazil do své koncové stanice, na druhém břehu řeky Volhy. Panoráma, které se před námi zjevilo, by dokázalo nahnat hrůzu kdejakému bojovníkovi. Sovětské město Stalingrad, jenž bylo téměř celé zničeno v důsledku německého i sovětského ostřelování, dá za několik měsíců šanci vzniknout mnohým legendám, ale i skutečným příkladům hrdinství a sebeobětování. Pokud se pokusíme toto téma odpolitizovat a zbavit všech ideologií, zjistíme, že se opět jednalo o obyčejné lidi, kteří museli svými životy a bolestí dopomoci celkovému vítězství. Proto se pojďme ponořit do jedné z nejhorších městských bitev dvacátého století pohledem těch, kteří způsobovali největší traumata obyčejných vojáků. Pohledem odstřelovačů.

Nejdříve si ale představme vývoj odstřelovačů. Proto na chvíli opustíme rok 1942 a přesuneme se do roku 1777, kdy byl pronesen citát: „Jeden z nejvýznamnějších výstřelů z pušky je ten, který nebyl nikdy vystřelen.“ pod tímto citátem můžeme nalézt jednoho z nejvýznamnějších britských ostrostřelců majora Patricka Fergusona, který během války za nezávislost Spojených států dostal na mušku osamělého jezdce (posla), který převážel velitelské depeše. Ferguson prožíval vnitřní spor, kdy věděl, jaká je jeho povinnost střelce, avšak nedokázal vystřelit po člověku, který k němu byl zády a „plnil svědomitě své rozkazy.“ Teprve až za čtyři dny se Ferguson dozvěděl, že tímto jezdcem byl sám George Washington. Tou dobou již Ferguson ležel na lůžku v polní nemocnici s roztříštěným pravým loktem, když prohlásil: „Ani teď nelituji, že jsem nevystřelil.“ Přitom jeden jediný výstřel mohl ohrozit morálku a možná i následující vývoj americké války za nezávislost.

Léta plynula a pozice samostatného elitního střelce s dobrou puškou zaujala své pevné místo ve všech armádách světa, až na některé výjimky. Pokud se budeme zaobírat skutečnými úspěchy odstřelovačů musíme zmínit jména osob, kterým střet s tímto novým fenoménem přinesl smrt. Jednou z prvních osobností, která oficiálně zemřela střelou odstřelovače (ostrostřelce) se stal admirál Horatio Nelson během bitvy u Trafalgaru roku 1805. Admirál nelson byl zasažen jedinou střelou vypálenou z ráhnoví francouzské lodě na vzdálenost maximálně třiceti metrů. Sice o výsledku boje nerozhodla, ale ostrostřelci si připsali další bod.

Další oběti přišly s válkou Sever proti Jihu. Unionistický generál John F. Reynolds, který udílel rozkazy ze sedla svého koně a burcoval své muže k houževnatější obraně Gettysburgu. Netrvalo dlouho a generál klesá ze svého koně a v dálce se ozve třesknutí výstřelu. Ještě známější obětí se stal generál John Sedgwick. Ten káral vojáka Unie, který s každým zaslechnutým výstřelem uskakoval. „Na tuhle dálku by nezasáhli ani slona…“ vyřkl Sedgwick a sesunul se k zemi s průstřelem hlavy. Zpráva hovořila o střele vypálené ze vzdálenosti 730 metrů.

Jak se vyvíjely technologie, vyvíjel se i způsob nasazení ostřelovačů. Teleskopické zaměřovače způsobily naprostý boom, a tak se z odstřelovače stal naprostý postrach bojiště. (Avšak i odstřelovači měli svého strašáka, kterým bylo zajetí. Pokud byl nepřátelský odstřelovač zajat, nemohl počítat se smilováním. Obvykle byl ihned na místě zabit a pokud možno, co nejhorším způsobem.) Odstřelovači své skutečné postavení, tak jak je známe dnes, získali až s příchodem první světové války. Zbraně výrobců jako byli: Mauser, Enfield, Mosin-Nagant, či Springfield, osazené prvními teleskopickými zaměřovači a v rukách zkušených střelců, dokázaly přinášet smrt na vzdálenost větší než jeden kilometr.

Stejně jako zbraně, vyvíjela se i taktika. Britové začali nasazovat dvoučlenné týmy střelec-pozorovatel. Německé velení spoléhalo na střelce samotáře, stejně tak i Rusové. Pak takovým střelcům stačila sebemenší chyba protivníka. Zvědavost, odraz slunce od dalekohledu, zapálení cigarety, nepozornost. Veškeré běžné činnosti, které vojákům dovolovaly zapomenout útrapám války, jim nyní mohly přinést smrt. Psychika a potažmo i morálka celých družstev, čet i rot mohla během setkání s odstřelovačem klesnout téměř k bodu mrazu. Avšak straně, ke které střelec patřil přinášela pocit relativního bezpečí a odhodlanosti v dalším boji.

Opouštíme proto zákopy první světové války a ocitáme se o dvacet let později v Zimní válce, kde proti sobě stojí hordy Sovětských vojsk, proti „trpaslíkovi“, kterou byla Finská armáda. Avšak zde nalezneme příkladný souboj Davida s Goliášem. Oním finským Davidem se stal poručík Simo Häyhä přezdívaný „Bílá smrt“. Samozřejmě nebyl jediným odstřelovačem, který působil proti Rudé armádě, na stejné úrovni s ním můžeme jmenovat i střelce Suka Kolkku, avšak podle dochovaných zdrojů to byl právě Häyhä, kdo si připsal 505 zabití, proti 400 Kolkkuovým. Každá legenda musí mít i nějaké zakončení, a tak i „Bílá smrt“ došla svému osudu. Výbušná střela vypálena sovětským odstřelovačem zasáhla Simu Häyhäho do čelisti a způsobila mu velmi bolestivé zranění, které naštěstí přežil a stal se tak Finským hrdinou.

Nyní překročíme linii fronty a dostáváme se do řad Rudé armády. Sovětské velení mělo na odstřelování dvojí pohled. Muži bojující v řadách Rudé armády byli vybíráni dle svého střeleckých umu do kurzů pro ostrostřelce, kde se zdokonalovali ve střelbě na střední vzdálenosti. Z těchto kurzantů pak byli vybíráni ti, kteří překonávali ostatní ve své úspěšnosti. Následně byli posláni do skutečných škol pro odstřelovače. Zajímavostí se stal fakt, že západní mocnosti (Anglie, Francie, Německo) význam odstřelovačů zpochybnili ihned po ukončení první světové války. Jelikož odstřelovače považovali za využitelné pouze ve statické válce. Rusové šli jinou cestou a po zkušenostech ze Španělské občanské války přiřkli odstřelovačům funkci střelec-průzkumník. Tím se z odstřelovače stal skvělý nástroj pro operace v týlu nepřítele a pro podrývání morálky útočících vojsk.

Vítejte zpět v roce 1942. Mráz a smrt obklopuje Stalingrad. Z Německého Blitzkriegu se stala statická válka v městské zástavbě. Nejhorší ze všech druhů bojů. Rozvaliny města poskytují dokonalé úkryty pro obě strany, ale největší „potěšení“ z takového prostředí mají právě odstřelovači. Zajisté většina z nás viděla film Nepřítel před branami, kde se hlavní postavou stal prostý pasáček z Uralu Vasilij Zajcev. To, jak nám film popisuje tuto postavu, a i pozadí bojů ve Stalingradu je ve velikém rozporu s událostmi, které se skutečně odehrály. Vasilij Zajcev skutečně pocházel z Uralu, kde se v roce 1915 narodil. Nebyl až tak prostý, jelikož absolvoval celé základní vzdělání a strojírenskou průmyslovku, již v mladistvém věku vstoupil do řad sovětského Komsomolu i komunistické strany, k jejímž ideálů se hlásil. Roku 1938 vstupuje do ruského námořnictva, a právě v roce 1942 se dobrovolně přihlásí k obraně Stalingradu. Z počátku neměl žádné zkušenosti se střelbou z pušky s optickým zaměřovačem, avšak jeho um s mechanickými mířidly byl dech beroucí. Během prvních deseti dnů svého nasazení ve Stalingradu zastřelil 40 německých důstojníků a vojáků. Tento úspěch mu přinesl zájem sovětského velení a postupně se stal skutečným odstřelovačským esem. Společně se svými kolegy Anatolijem Čechovem a Viktorem Medvěděvem založili ve stalingradské chemické továrně Lazur odstřelovačskou školu, kde cvičili nadějné střelce a vypracovali taktické postupy pro odstřelovače, které se využívají dodnes po celém světě. V tu samou chvíli, kdy z improvizované školy pro odstřelovače vyšli první učedníci, vznikla soutěž mezi žáky Zajceva a Medvěděva, kteří budou úspěšnější. Proto se často můžeme dočíst o Zajčatech a Medvíďatech, která působila ve Stalingradu.

Zajcev učil své žáky především trpělivosti a podstatě pozorování. Sám Zajcev přiznává ve svých vzpomínkách, že ze začátku trpěl syndromem lovce, kdy se pro odstřelovače stalo splnění úkolu podstatnější než to, co se dělo kolem něj. Proto mnoho mladých odstřelovačů také zahynulo. Pro Zajceva a jeho studenty se primárními cíli staly především obsluhy podpůrných zbraní. Nepřátelské kulomety, minomety, dělostřelectvo si nemohlo být jisto, zdali na ně právě nemíří jeden ze sovětských odstřelovačů. Snad i proto německé velení vyslalo několik odstřelovačů, aby ukončili působení ruských odstřelovačů, zejména pak samotného Zajceva. Souboj, kdy se měl Zajcev utkat s majorem Königem (či Köenigsem) byl zřejmě jen výplodem ruské propagandy, avšak několik odstřelovačů si Zajcev na své konto opravdu připsal. Jelikož německá taktika pro odstřelování počítala pouze s jedním střelcem, Rusové operovali ve dvou až tříčlenných odstřelovačských týmech. To představovalo jistou výhodu, jelikož mohli využívat různých metod, jak vyprovokovat protivníka k výstřelu, a tak odhalit jeho pozici. Jak válka pokračovala docházelo k vývoji nových a nových metod, jak v odstřelování, tak i vedení boje na malou vzdálenost, dnes známému pod zkratkou CQB. Zajcev popisuje situace, kdy bylo zapotřebí odložit pušky a chopit se samopalů a granátů, jelikož se odstřelování změnilo ve frontový boj. Boje, kdy ruští odstřelovači drželi jednu místnost a v sousední místnosti byli Němci, byly na denním pořádku.

Podstatným faktorem ruské armády byly politické oddíly se svými politruky, kteří měli dbát na vysokou politickou přípravu mužstva. Tyto oddíly v obleženém Stalingradu daly vzniknout pojmu „Snajperismus“, čili kultu odstřelovače, který výrazně posiloval odhodlání obránců města. Stejně jako „Bílá smrt“ tak i Vasilij Zajcev má svůj konec. Došlo k tomu v lednu 1943, tedy ke konci bojů o Stalingrad. Zajcev utrpěl po výbuchu miny poranění očí a ztratil zrak. Díky operacím, které podstoupil, se mohl vrátit do bojů až ke konci druhé světové války. Konce války se dožil v hodnosti kapitána a mohl se pyšnit titulem Hrdina SSSR. Po válce působil na Kyevské průmyslové škole a byl ředitelem továrny, taktéž v Kyevě. Zemřel roku 1991.

Příběh Vasilije Zajceva může působit velmi dobrodružně, avšak je zapotřebí pochopit za jakého období působil, tudíž je jasné, že mnoho faktů může být překrouceno díky tehdejšímu režimu. Každopádně dodnes je mu připisováno skóre 242 zabitých nepřátel (z toho 11 odstřelovačů) a utrpení jakým prošel se svými spolubojovníky je nepředstavitelný.

„Za Volhou pro nás není země.“ (V. G. Zajcev)

(Autor: Daniel Sviták)
Foto zdroj: files.forceshot­.webnode.cz/200000014-d89a3d9949/St­alingradRubble­.jpg

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)