Síla spravedlnosti

Druhá světová válka se pomalu, ale jistě blížila do svého posledního dějství. Nastoupil rok 1945, bitva o Bastogne a celé Ardeny byla dobojována a spojenci mohli postupovat dále, směrem do srdce velkoněmecké říše. Tisíckrát omílaná historie, která se pravidelně vysílá v dokumentárních pořadech. Avšak kdo si vzpomene na soukromou bitvu jednoho z ne příliš udatných vojáků, který se ze strachu a nejistoty dostal před mušku svých vlastních spolubojovníků?

Možná není příliš vhodné, na úkor odvahy mužů, kteří prolévali krev v krutých bojích, vyprávět příběh někoho, kdo nechtěl bojovat za žádnou cenu a dělal vše pro to, aby nemusel. Na druhou stranu se jedná o velmi zajímavý příběh, který přináší řadu otázek a snad i úvah nad přehnanou spravedlností. Pusťme se tedy do příběhu vojína Edwarda D. Slovika. Jediného vojáka 28. pěší divize Armády Spojených států, který byl za druhé světové války prvním a jediným popraveným vojákem za dezerci. Druhým faktem, který je ještě více zarážející se stal fakt, že se zároveň stal prvním popraveným dezertérem, od Občanské války v USA.

Život Eddieho Slovika (dále jen Slovika) začal 18. února 1920 v Detroitu, kde se narodil do Polsko-americké rodiny. Již jeho mládí Slovika dostatečně profilovalo, jelikož již v útlém věku se dostal do sporu s policií se zákonem. První trest vykonával v pouhých dvanácti letech, kdy se se svými kamarády pokusil ukrást z detroitských sléváren mosaz a následně ji prodat na černém trhu. Psal se rok 1932, zatím nic nenasvědčovalo, že by se „poklidná“ léta měla změnit v léta válečná. Opakem této idylky se stal Slovikův život. Ten určitě klidný nebyl. Mezi lety 1932 – 1937 byl několikrát vězněn za: krádeže, vloupání, narušování občanského soužití a další podobné trestné činy. Zvrat přišel v září roku 1938, kdy se zapletl do automobilových krádeží takzvaných „Grand Theft Auto.“ V lednu roku 1939 byl znovu souzen a poslán opět do vězení. Ve vězení se dočkal i zahájení a vstupu USA do Druhé světové války v roce 1941.

Na svobodu se Slovik dostává v dubnu 1942 a sám uznává, že je na čase přehodnotit svůj život. Získává práci v Michiganu v jedné z instalatérských společností. Jeví se jako schopný pracovník. Zde se také potkává se svou budoucí ženou Antoinettou Wisniewskou, která ve stejné společnosti působila jako účetní. Ačkoliv byla starší než Slovik, byla jím okouzlena a v listopadu 1942 se za sebe provdali. Společně, ze strachu, aby Slovik nebyl povolán do aktivní vojenské služby, navštěvují kancelář vojenské správy, kde se dozvídají, že Slovik je klasifikován stupněm 4-F ( zcela nezpůsobilý pro službu). Tento fakt oba novomanžele velmi uklidnil. Manželství probíhalo vesměs klidně až do prvního výročí. P5ibližně po roce byl Slovik překvalifikován z 4-F na 1-A, tedy zcela vhodný pro službu. Tato událost se stala naprostým šokem pro oba. Snažili se najít právní i jakoukoliv jinou kličku, aby Slovik nemusel nastoupit – neúspěšně. 24. ledna 1944 Slovik zahájil svůj výcvik v Camp Wolters v Texasu. Slovik nebyl nijak dobrý voják. Neuměl střílet, vlastně ani nechtěl umět, měl problémy s kázní a disciplínou. Přesto základní výcvik absolvoval a v srpnu 1944 se „připojil“ k 28. pěší divizi, která bojovala ve Francii. Připojil v uvozovkách, jelikož během nástupu k jednotce se dostal pod dělostřeleckou palbu a společně s dalším vojákem utekli z epicentra ostřelování. Noc přečkali v jeskyni, kterou nalezli a začali přemýšlet jak se vyhnout další službě a bojům. Následujícího rána byli objeveni kanadskou vojenskou policií, která je přivedla ke kanadské jednotce, kde strávili klidné období šesti týdnů. Poté byli navráceni ke své jednotce. Zde tragédie vojína Slovika začíná.

8. října vojín Slovik předkládá k rukám svého velitele kapitána Grotta žádost, kde žádá o přeložení k týlovým jednotkám, z důvodu slabých nervů a strachu ze smrti. V závěru žádosti napsal: „…pokud nebudu zařazen k jiné jednotce, uteču znovu…“

Tento dovětek zapůsobil na kapitána Grotta velmi negativně. Slovikovi se snažil vysvětlit, aby svou žádost stáhl a vrátil se ke své jednotce, ten ale trval na svém. Proto byla jeho žádost přijata a postoupena výše. Slovik se tímto stává vězněm a čeká na polní soud. Za druhé světové války bylo za dezerci k smrti odsouzeno téměř padesát mužů, ale všem byl trest smrti změněn na dlouholeté vězení. S tímto faktem počítal i Slovik a byla na něm založena celá obhajoba.

Polní soud byl zahájen 11. listopadu 1944. Slovik byl vyslýchán štábními důstojníky, z nichž žádný nebyl příslušníkem 28. pěší divize. Obvinění znělo: Dezerce a vyhýbání se službě. Několikrát bylo Slovikovi doporučeno, aby odvolal svou žádost, ten ale trval na svém. Falešná naděje, které věřil, že vyjde ho naplňovala jistotou. Soud se uchýlil k poradě a k hlasování o rozsudku. Vzhledem k závažnosti celého soudu, nechal předseda soudu Generálmajor Cota hlasovat třikrát. Pokaždé se jednohlasně shodli na trestu smrti. Tento rozsudek byl také vynesen před Slovikem. Ten jej přijal téměř mlčky.

9. prosince 1944 Slovik sepisuje a posílá dopis samotnému generálu Eisenhowerovi, kde žádá o přezkoumání celého případu. Eisenhower je však znechucen jeho zbabělostí. Jelikož je stále otřesen velkými ztrátami během bitvy v Ardenách, tak rozsudek bez rozvah potvrdí. Tento fakt otřese celou 28. pěší divizí. Znamená to totiž, že vojín Slovik bude opravdu zastřelen za dezerci, po téměř osmdesáti letech se stane prvním americkým vojákem popraveným za dezerci. Datum popravy bylo stanoveno na poslední lednový den roku 1945 v deset hodin dopoledne. Slovik svůj poslední den tráví ve společnosti vojenského kaplana kapitána Cummingse. K popravčímu kůlu je přiveden v bojové uniformě bez všech insignií. Přes ramena má přehozenou vojenskou deku. Ke kůlu je připoután bojovými opasky přes kotníky, kolena, hruď a ramena. Do poslední chvíle se modlí společně s kaplanem. Ten ho nakonec požádá, aby se za něj pomodlil, až se dostane do „nebe/pekla.“ Slovik mu odpoví: „Pomodlím se za vás otče. Pomodlím se, abyste mne nenásledoval moc brzy.“ Tato slova se zároveň stanou i posledními slovy vojína Slovika. Přes hlavu mu je nasazena černá kápě a popravčí četa nastupuje. Dvanáct mužů zaujímá formaci ve vzdálenosti přibližně deseti metrů od Slovika. Při povelu zamířit, míří na Slovika dvanáct pušek M1 Garand. Z psychologického důvodu je jedenáct pušek nabyto ostrou municí a jedna slepou. Která puška je nabita slepě, není popravčí četě známo. Takto se může každý voják domnívat, že on popraveného nezabil. V 10:04 třeskne salva. Slovikovo tělo se mírně sesune. Něco nehraje. Slovik stále jeví známky života. Armádní lékař kvapem přiběhne k tělu a prohlašuje, že Slovik není mrtev. Celá poprava se tedy musí opakovat. Už tento fakt je velmi depresivní pro všechny. Kaplan Cummings je rozčílen a cosi zakřičí směrem k veliteli. Pušky popravčí čety jsou přebíjeny, ale ještě před kompletním přebití Slovik umírá. Poprava byla ukončena po patnácti minutách.

Při ohledání bylo zjištěno že všech jedenáct střel zasáhlo tělo, avšak pouze čtyři dokázaly způsobit smrt.

Vojín Slovik byl pohřben na vojenském hřbitově v Oise-Aisne mezi dalších 95 popravených američanů. Ti ale byli popraveni za vraždy a znásilnění.

Roku 1987 byl Slovik exhumován a jeho ostatky převezeny do Detroitu, kde je pohřben vedle své ženy Antoinetty.

Opravdu se jednalo o spravedlnost?

(Autor: Daniel Sviták)
Foto zdroj: cs.wikipedia.or­g/wiki/Operace_I­zotop

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)