ŠTORM 333

Pokud chceme pochopit můj příběh, musíme se podívat do nedávné historie země pod Hindukúšem. Ještě předtím, než jsem se stal velitelem MUSBATu, odehrály se v Afghánistánu politické nepokoje, které přerostly v občanskou válku. Ta svou krutostí, vůči všem nezúčastněným, eskalovala v zásah Sovětského svazu v této nehostinné zemi. Proč se ale Afghánci vzbouřili?

Dlouhodobé nepokoje, jeden vojenský převrat střídal druhý a vše se dostalo do fáze, kdy celá rodina afghánského prezidenta Dauda, včetně jeho samotného byla vyvražděna. Samozřejmě nelze Sovětský svaz distancovat od přiživování těchto nepokojů. Přeci jen nepotřebovali jsme, aby se v blízké zemi, zcela z nenadání, objevila americká základna se střelami středního doletu. Toto samé nepochybně věděli i Američané, a tak zase vedli svůj boj se snahou obrátit Afghánistán ke své ideologii. Samozřejmě nebyli v tomto svém boji sami. Však i Velká Británie považovala Afghánistán za zemi, kde mohla budovat sféru svého vlivu. Válka tajných služeb tak mohla propuknout naplno. KGB, pod kterou jsem spadal i já, CIA a MI6 se snažili, jak jen mohli, aby konečné vítězství bylo právě na jejich straně. Díky našim obavám a možná i politickým vyhlídkám, jsme tuto zemi společně přivedli na pokraj bídy, nouze a každodenního vraždění.

Celou situaci jsme se snažili uklidnit tím, že jsme do čela Revoluční rady, a tedy i vlády Afghánistánu snažili dosadit lidi, kteří se zdáli být vhodnými kandidáty a podporovateli naší věci. Babrak Karmal – člověk o jehož socialistickém smýšlení jsme neměli pochyb, se jevil jako dokonalý kandidát na budoucího prezidenta Afghánistánu. Muhammad Tarákí – Karmalův přítel a stranický kolega, který taktéž oplýval sympatiemi k SSSR. V jejich dosazení do vůdčích postavení nám nemohlo nic zabránit. První zradou bylo od Tarakího, že za svého zástupce si nezvolil Karmala, ale jejich stranického kolegu Hafizulláha Amina, když se v březnu roku 1979 prohlásil Tarakí za jediného vládce Afghánistánu a Babraka Karmala „uklidil“ jako velvyslance do Československa, měl volné pole působnosti. Jak chytrý tah. Svého kolegu takto nenásilně odeslal příslovečně „na druhou kolej.“ Amin v tento moment získal také velký vliv. Věděli jsme, že Amin spolupracuje s KGB, ale nevěděli jsme, jestli jsme jediní, s kým spolupracuje. Ve hře byli západní mocnosti a společně s nimi i hrozba pro Sovětský svaz. Ve hře nám tak nezůstal nikdo. Muhammad Tarákí, kterého jsme se snažili podporovat začal ztrácet naši důvěru a bylo třeba ověřit, na čí straně stojí.

Situace s Tarákím se začala řešit sama. Původně nevýrazný Amin začal s vlastní revolucí proti svému šéfovi Tarákímu. Mobilizoval mudžahedíny, kteří byli vyzbrojeni s pomocí americké CIA a začal s postupem na Kábul. Amin Tarakího veřejně označil za škůdce lidu a snažil se jej nyní oficiálně svrhnout. Tarakí pochopil, že další revoluce může vrátit Afghánistán do dob, kdy denně umírali tisíce lidí, a tak se obrátil právě na nás s prosbou o pomoc. Žádal o vyslání vojenské síly k potlačení vzbouřených spolustraníků. Vedení Sovětského svazu mu oponovalo, že vzhledem k mezinárodnímu napětí nemůže vyslat své síly do svrchované země. Tarakí si byl dobře vědom tohoto faktu. Proto přišel již s připraveným plánem. Žádal o zapůjčení našich speciálních sil, které by se skládaly pouze z občanů muslimských republik, které by oblékl do afghánských uniforem a vybavil je. NA tento plán Sovětské vedení prozíravě kývlo. A tak na scénu přicházím já, plukovník Bojarinov. V květnu 1979 jsme začali s výcvikem našich mužů pro speciální operaci. Výcvik mého muslimského praporu se dařil nad plány výborně. Tádžikové, Uzbekové, Turkmenové. To bylo národnostní složení mužů v oddíle, jehož jsem byl velitelem.

Zlomový okamžik přišel 14. 9.1979 – tento den byl totiž Tarakí oficiálně Amínem svržen. Bude ještě stále komu pomáhat? Bylo nyní již jasné, že Amín svěří Afghánistán do rukou Američanů, ačkoliv hrál na obě strany a po svém boku si držel i sovětské poradce. To jsme dopustit nemohli. Proto se KGB rozhodla Amína zlikvidovat fyzicky. Naděje pro snadnou Amínovu likvidaci byla velká. Na jedné ze společných večeří, v prezidentském paláci Taj-bek, který byl Amínovi doporučen jako vhodné sídlo prezidenta Afghánistánu, mu měl agent KGB podat jed v nápoji. Vše nám ulehčil jeden z číšníků, který při vidině snadného zbohatnutí, přislíbil spolupráci. A skutečně Amin si svou číši jedu vypil do dna….

Stále žije? Jak je to možné? Amin skutečně atentát na svou osobu přežil. Jak to bylo možné? Ačkoliv nevědomky, západ zhatil plány KGB. Amin, ačkoliv si hrál na prosovětského politika, měl velkou zálibu v západním nápoji Coca-Cola. Samotný nápoj byl tak silný, že neutralizoval účinky jedu. Na další formu likvidace v onen večer jsme připraveni nebyli.

Rozhodnutí o našem nasazení v Afghánistánu bylo odloženo, ale výcvik neustával. Druhý zlomový okamžik přišel v říjnu. Bývalý prezident Tarakí byl zabit Amínem. Údajně byl přivázán k posteli a udušen polštářem, takové informace naše rozvědka získala. Po této události se věci začaly hýbat, protože smlouva o vzájemné pomoci podepsaná Tarakím byla platná. Nic nám nebránilo v „přátelské pomoci“ v Afghánistánu.

154. samostatný oddíl speciálního určení byl připraven k nasazení. Oděni v Afghánských uniformách se 520 mužů s BVP 1, BVP 2, BTR 60BP a protiletadlové komplety ZSU 23–4 „Šilka“ chystalo k přesunu. Už 14. listopadu byl náš oddíl letecky transportován do Bagramu. Afghánské uniformy byly velmi nepohodlné. Z počátku náš muslimský prapor konal průzkumnou činnost v okolí Kábulu. Po měsíci průzkumné činnosti jsme poprvé vstoupili do samotného Kábulu. Tak se nám podařilo získat důležité informace o okolí prezidentského paláce Taj-bek. Interiéry prozkoumali naši „poradci.“

S rostoucím vlivem Američanů na Amína bylo jasné, že budeme do akce vysláni velmi brzy. Operace Štorm 333 (Bouře 333) přišla v polovině měsíce prosince. Doplňující skupiny Zenit a Grom z KGB přiletěly na Bagram o Štědrém dni. Z civilu se muži těchto skupin převlékli do afghánských uniforem. Nyní zbývalo vyčkat na přílet tajného hosta.

26. prosince na Bagrámském letišti přistává letoun z Československa. Na palubě se nachází Babrak Karmal. Člověk, který bude dosazen do funkce prezidenta Afghánistánu. Akce dostala zelenou.

V 19:30 začala celá operace Štorm 333 velmi netradičně. Vybraní velitelé Afghánských jednotek byli pozváni k muslimskému praporu z důvodu oslavy podpisu nové smlouvy mezi Amínem a SSSR. A navzdory Islámu alkohol tekl proudem. Tak jsme odstranili velitele, kteří nám mohli při boji o Taj-bek způsobit nemalé problémy.

Vydal jsem rozkaz k přesunu do výchozí pozice. Cestovali jsme na vozidlech BVP 1 a BVP 2 společně se Šilkami. Zastavili jsme nedaleko prezidentského paláce a rozmístili se do vyčkávacích pozic. Šilkám jsem vydal rozkaz k zaujetí pozic s dobrým výhledem na palác. Stejně tak jsem přikázal i obsluhám granátometů AGS. My ostatní jsme pak čekali na signál k útoku. Druhá fáze byla na našich poradcích. Ti Amínovi podruhé namíchali jed. Paradoxně mu tentokrát rychlým zásahem život zachránili sovětští lékaři, kteří mu rychle vypláchli žaludek. Bohužel ti o operaci nic nevěděli.

Souběžně agenti KGB vylákali, pod vidinou oslav, osádky afghánských tanků a obrněných transportérů ze svých vozidel. Afghánci nechtěli nic zmeškat, a tak své pozice opustili. Práce dvou odstřelovačů a kulometčíků byla velmi přesvědčivá. Osádky tanků byly zneškodněny. Do vzduchu nad Taj-Bekem se vznesla červená raketa. Onen očekávaný signál. Do sluchátka jsem vydal rozkaz k zahájení krycí palby a postupu vpřed.

Šilky a granátomety začaly zasypávat palác zničující střelbou. Trasovací střely protínaly vzduch a odrážely se od betonové konstrukce. Čelní vozidlo BTR se skupinou Zenit a jejím velitelem vyrazilo do útoku. My ostatní jsme jej následovaly. Prudká palba těžkého kulometu od brány paláce měla zničující účinek na naše čelní vozidlo, ve kterém zemřela většina členů Zenitu. Vždy bylo těžké vidět umírat dobré vojáky, to jsem věděl již od dob druhé světové války. Přeživší muži se přískoky dostali k bráně paláce a kulometné hnízdo zasypaly granáty. Několik explozí vyřadilo první obranou linii. Za bránou se naše BVP rozdělily do pěti útočných proudů a probíjeli jsme se pod zuřivou palbou obránců směrem k paláci. To vše za neustálé palby našich Šilek. Probili jsme se až k paláci. Obrana perimetru paláce byla zcela zničena. Nyní zbývali obránci uvnitř paláce. BVP jsem nechal rozmístit v očekávání protiútoku a společně se svými muži jsme vnikl dovnitř paláce. Obrana byla tak silná, že jsme museli ustoupit opět ven. Rozhodl jsem se pro dynamické vniknutí většího počtu mužů. Přes vysílačku jsem se spojil s velitelem Šilek a vydal mu příkaz k zahájení palby na každého kdo opustí palác. Nemohl jsem riskovat, že nám Afghánci vpadnou do zad. O tomto rozkazu jsem informoval i své muže.

Připravili jsme si několik granátů a vydali se na druhou zteč. Překonali jsme volné prostranství. Vhodili granáty a po explozi jsme vtrhli do paláce. Naší největší výhodou byla výzbroj Amínovi ochranky. Ta byla vybavena samopaly Heckler & Koch MP5 v ráži 9 mm Luger. Svou střelbou nebyli schopni obránci prostřelit naše balistické vesty. Postupovali jsme stále vpřed než jsme narazili na velmi tvrdý odpor. Granáty došly a střelivo do našich Kalašnikovů se taktéž tenčilo. „Držte pozice, jdu pro posily!“ rozkázal jsem a seběhl jsem zpět do přízemí. Už ani nevím, jestli adrenalin, nebo horlivost mě přivedla do mé záhuby. Jakmile jsem opustil budovu byl jsem zasažen přímou palbou z kompletu Šilka. Zde můj příběh plukovníka Borijanova končí. Ale nebojte se, o vyvrcholení příběhu vás neokradu.

Moji muži si vedli výborně i beze mne a brzy obránce zdolali. Amín byl zajat i se svým pětiletým synem v horním paláci. Jeho postava oděna v teplákové soupravě Adidas vypadala velmi groteskně. Vítězství bylo vybojováno za 45 minut od vypálení červené rakety.

Ztráty na životech byly nemalé. Speciální síly ztratily 20 mužů včetně mě, velitele. Každý muž, který se účastnil bojů uvnitř paláce byl raněn, takže toto číslo se ustálilo na – 35 raněných. Afghánci měli 308 mrtvých vojáků.

A jak vlastně Amín dopadl? Jako zajatec byl na příkaz Karmala zamotán do koberce, který byl následně rozstřílen. Stejný byl i osud jeho dvou synů.

Operace Štorm 333 byla úspěšná, avšak dala vzniknout konfliktu, jenž vejde do historie jako Afghánská válka, či Ruský Vietnam.

(Autor: Daniel Sviták vs Michal Voska)
Foto zdroj: securitymagazin­.cz/historie/storm-333-operace-specnaz-ktera-zahajila-sovetskou-okupaci-afghanistanu-a-ceskoslovensky-podil-na-ni-1404060200.html

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)