Tam, kde rostou kříže (1. část)

„Každý, kdo tvrdí, že neměl strach, je obyčejný lhář.“

Může se to zdát, jako absolutní hloupost, ale každá vteřina, kterou jsme strávili v boji se jevila jako hodina. Neustálý strach, napětí a adrenalin, který dosahoval hraničních hodnot. To vše nás drželo při životě. Nebo možná pouhé štěstí, které nás ne a ne opustit. Pouhé faktory a náhody, které ovlivňovali naše bytí a nebytí.

Ani tento den tomu nebylo jinak. Ležíme přitisknutí k zemi a nad hlavami nám léta spousta olova a oceli. Jen blázen by se postavil do cesty tomuto krupobití smrti. Panika mladých mužů, kteří ještě nedávno navštěvovali střední školy, byla děsivá. Jejich tváře zestaraly o několik let během jediného momentu. Všichni jsme byli obětmi této války… Další čekání by přineslo pouze smrt dalších vojáků a to jsem nemohl dopustit. Vydal jsem se plížením vpřed, a co chvíli jsem se tiskl k zemi.

Nepřipouštěl jsem si strach, protože jsem věděl, že musím udělat něco, co nás z této patové situace dostane. Plížil jsem se dále. Míjel jsem mrtvá těla mých spolubojovníků, která byla zkrvavená v místech, kde se střetla se střelami. Děsivé výjevy, ale musel jsem pokračovat vpřed. Bingo! U jednoho z těl jsem zaregistroval Browningův lehký kulomet B.A.R., který jsem vyměnil za svou karabinu M1. Pobral jsem ještě několik zásobníků a pokračoval stále vpřed. Plížení s kulometem bylo o poznání náročnější, ale na oddech nebyl čas. Jako zázrakem jsem se dostal mimo palebné pole nepřátelských kulometů.

Teď nebo nikdy! Přískokem jsem se dostal za terénní nerovnost, za kterou jsem mohl postupovat rychleji, jelikož mě dokonale kryla. Postupoval jsem tak dlouho, dokud jsem nebyl v boku nepřátelskému kulometnému hnízdu. Rozložil jsem dvojnožku u mého kulometu, zapřel si ho do ramene a pomalu zamířil na siluety vojáků, kteří obsluhovali onu zbraň zkázy. Znovu jsem upravil svou střeleckou polohu, abych prvním výstřelem jistě zasáhnul. Lehce jsem stiskl spoušť a očekával zpětný ráz zbraně. Nic. „Sakra!!!“ Bleskurychle jsem vyjmul prázdný zásobník. Taková začátečnická chyba. Přebít zbraň bylo snadné, ještě chvíli jsem si v duchu nadával. Opětovně jsem zamířil a stiskl spoušť. Během mrknutí oka jsem směrem k nepříteli vyslal všech dvacet střel, které zásobník poskytoval. Rychle přebít a znovu. Pálil jsem jako o život. Vlastně mi o život doopravdy šlo. Můj kulomet utichl. A stejně tak utichla i zbraň nepřítele, pouze křik a nářek raněných se nyní nesl nad bitevním polem. Už je po všem….

Netrvalo to ani dvacet vteřin a nepřátelský kulomet opět ožil. „To snad není pravda!“ pomyslel jsem si. Zamířil jsem a ….CVAK. Byl jsem definitivně bez munice. Už jsem se chystal vzít nepřátelské postavení ztečí pomocí granátu, když ke mne přiběhl můj kamarád Lattie a zalehl vedle mne. Nemohlo uniknout mé pozornosti jeho zranění. Nepřátelský kulomet mu téměř ustřelil pravé ucho, celou tvář měl zkrvavenou. Na litování nebyl čas. Podal mi mou karabinu, kterou cestou našel. Byl jsem opět bojeschopný. „Půjdeme na ně ve dvou,“ prohlásil a já mu přikývl. Vyrazili jsme jako šílení a stříleli na vše, co se jen pohnulo a nemělo naši uniformu. Přískokem jsme se skryli za kmenem stromu a přebili naše zbraně.

Ticho opět zavládlo nad bitevním polem. „Nicht schiessen! Kameraden!“ zdálo se mi, že nás šálí sluch. Němci se vzdávají? Jejich výkřiky byly hlasité. „Jdeme si pro ně!“ prohlásil Lattie. Nuže dobrá. Jdeme. Opustili jsme náš úkryt. Spatřili jsme skupinku Němců s rukami nad hlavou a jakýmsi bílým hadrem. Na tváři se nám rozlil nenucený úsměv. Tuhle bitvu jsme vyhr…. Vystřel protnul ticho a Lattie se skácel k zemi. Jeho srdce bylo protnuto střelou. V ten moment jsem zemřel společně s mým přítelem. Před očima se mi zatmělo. Zdvihl jsem mou pušku k pasu a všechny zbylé Němce jsem bez milosti postřílel. Rozeběhl jsem se k jejich kulometnému hnízdu a za běhu jsem stihl hodit ještě dva granáty směrem k dalším pozicím. Exploze, střelba, dým, prach, pot mi stékal do očí. Ale nic oproti tomu, jaký vztek mě v tento moment ovládal. Přeskočil jsem stěnu z pytlů. Ocitl jsem se vedle německého kulometu MG42. Stále v něm byl založený pás s náboji. Karabinu jsem odhodil a chopil se opět kulometu. Tentokrát rozpoutám skutečné peklo. Rozeběhl jsem se po hřebeni a pálil doslova po všem. Za pět minut bylo po všem. Hřeben byl vyčištěn a obsazen.

Druhého dne mi byl udělen Kříž za statečnost, který jsem odeslal dceři mého padlého kamaráda Lattieho. V hlášení stálo, že mi byl kříž udělen za zajetí celé jednotky nepřítele. Tuto větu jsem nechápal, jelikož jsem žádné zajatce nebral.

(Francie 1944)

(Autor: Daniel Sviták)
Foto zdroj: radiodixie.cz/cla­nek/audie-murphy-sam-proti-sesti-nemeckym-tankum-a-trem-stovkam-pesaku

VAROVÁNÍ!
Právě vstupujete na stránky skupiny Heart Warrior.

Tato skupina si dává za cíl spojovat lidi se stejnými zájmy, kterými jsou: střelectví, zbraně, historie, aktuální dění v oblastí vojenství a celkově události, které hýbou světem. Proto se na následujících stránkách můžete setkat s články, fotografiemi a videi, které svým charakterem mohou být pro některé jedince znepokojující.

Zvažte tedy, zda-li opravdu chcete pokračovat v prohlížení stránek Heart Warrior.

(Prohlašujeme, že svou činností nepropagujeme žádné hnutí ani politické názory potlačující svobody jednotlivců, či skupin.)